Poteč

Poteč

digitální povodňový plán

© 2010 - 2025 Provozovatel www.povodnoveplany.cz

B. Věcná část

Charakteristika zájmového území

Obec Poteč se nachází v okrese Zlín ve Zlínském kraji, necelé 3 km severovýchodně od města a ORP Valašské Klobouky. Žije zde 751 obyvatel. Rozloha katastru je 10,6 km2.

Obec se nachází v průměrné nadmořské výšce 430 m n. m. Území katastru je orientováno jako pás země táhnoucí se od jihovýchodu - hřebene Študlovské hornatiny, reprezentované vrcholky Ploščiny (739 m), Ščůrnica (650 m), Dělanovec (700 m), Lázy (737 m) a Kyjanice (770 m) k severozápadu k hlavní zástavbě Poteče, jehož sníženinu protínají 3 hlavní paralelní komunikační linie - železnční trať (Brumov-Bylnice - Valašské Klobouky - Poteč - Valašské Příkazy - Horní Lideč - Lidečko), páteřní severo-jižní magistrála I/57 (Opava - Poteč - Dubnica nad Váhom) a řeka Brumovka (Študlov - Poteč - Valašské Klobouky - Brumov-Bylnice).

Obec leží v údolí říčky (Brumovky) Klobučky na pomezí Bílých Karpat a Vizovických vrchů v severním cípu Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, která byla v roce 1996 zařazena na seznam biosférických rezervací UNESCO. V okolí obce se nachází několik velmi cenných území s výskytem bělokarpatských orchidejí, například Bílé Potoky nebo Ploščiny.

Geomorfologické a geologické poměry

Bílé Karpaty

Bílé Karpaty  jsou geomorfologický celek a pohoří nacházející se na česko-slovenské hranici. Vznik horstva byl podnícen vyvrásněním z mořských sedimentů.

Charakteristika

Nejvyšším vrcholem je Velká Javořina (970 m), poblíž které se nachází prales s porosty javoru, buku a jasanu. Vedle Velké Javořiny jsou v Bílých Karpatech ještě další 4 devítistovky - Chmeľová (925 m), Jelenec (925 m), Velký Lopeník (911 m) a Kobylinec (911 m).

Patří do povodí řek Moravy a Váhu, které se vlévají do Dunaje. Z geomorfologického hlediska je geomorfologický celek Bílé Karpaty součástí Karpat, konkrétně subprovincie Vnější Západní Karpaty a oblasti Slovensko-moravské Karpaty.

Centrální části pohoří jsou chráněny ve slovenské Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty, na kterou pak na české straně navazuje česká CHKO Bílé Karpaty. Mezi nejnavštěvovanější pozoruhodnosti patří Vršatecká bradla, Červený Kameň, Lednický hrad či unikátní květnaté louky.

Z geologického hlediska se jedná o flyšové pohoří s převahou pískovců, slepenců a jílovců z období paleocénu až spodního eocénu. Výrazné zastoupení zde mají kromě pískovců a slepenců i jílovce z období vrchní křídy až paleocén. Flyšové pásmo je v oblasti Bílých Karpat tvořeno magurským příkrovem. Ten je tvořen příkrovovou bělokarpatskou jednotkou, která leží v bystrické jednotce. V reliéfu se výrazně projevují odolné vápence, které pocházejí z jurských usazenin bradlového pásma.

Nejvýznamnější jsou:

Tato bradla byla odkryta po denudaci flyšových souvrství.

Vodstvo

Většina území Bílých Karpat patří k povodí řek Váhu a Moravy. Největšími přítoky Váhu jsou zde:

Vlára zpětnou erozí pronikla do Vizovických vrchů, kde se říčním pirátstvím zmocnila části povodí Moravy.

Flyšový charakter pohoří, který způsobuje nedostatečné vsakování podzemních vod a jejich celkově mělký oběh, způsobuje nevyrovnaný průtok vodních toků. Největší bývá v jarním období.

Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty (CHKO Bílé Karpaty) byla vyhlášena dne 3. listopadu 1980, vyhláškou MK ČSR č. 17 644/80. Sídlo správy je v Luhačovicích. Rozloha je podle vyhlášení: 71 500 ha, podle GIS: 74 688 ha. Osu CHKO tvoří pohraniční pohoří Bílé Karpaty. V oblasti východně od města Luhačovice je součástí CHKO Vizovická vrchovina.

Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km, orientaci severovýchod-jihozápad a leží v nadmořské výšce 171 – 970 m. Nejvyšším místem je vrchol Velké Javořiny s 970 m n. m. Slovenská CHKO Biele Karpaty byla založena v roce 1979 a má rozlohu 435 km². Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími především proto, že jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje vlastního karpatského horského systému. Celá oblast byla po mnoho staletí kultivována člověkem. Přesto, nebo právě proto se zde dochovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) organizace UNESCO dne 15. dubna 1996 zařazeny mezi evropské biosférické rezervace. V roce 2000 dostala CHKO Diplom Rady Evropy. Bylo zde vyhlášeno 16 evropsky významných lokalit. Svým charakterem mohou Bílé Karpaty sloužit jako modelové území pro koexistenci zájmů ochrany přírody s hospodářskými aktivitami respektujícími ekologickou únosnost území a jeho přírodní podmínky.

Rozsáhlá historická odlesnění v Bílých Karpatech měla velmi často charakter krajinářských úprav citlivě využívajících zdejších přírodních podmínek. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin. Díky tomu patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy a jsou studijní plochou světového významu. Dalším neméně cenným prvkem jsou rozsáhlé lesní komplexy v centrální a severní části pohoří s celou řadou typických prvků karpatské květeny i fauny.

Krajinný ráz střední a severní části Bílých Karpat je dotvářen poměrně řídkým osídlením pasekářského či kopaničářského typu, absencí velkých průmyslových podniků a zachovalou architekturou celých obcí (Lopeník, Vyškovec, Žítková). Pro západní část CHKO jsou charakteristické velmi rozsáhlé komplexy květnatých luk s rozptýlenými soliterními stromy. Střední část CHKO v širším okolí Starého Hrozenkova se nazývá Moravské Kopanice. Její současný vzhled vznikl teprve velmi pozdní valašskou kolonizací v 17.–18. století a vyznačuje se roztroušenou zástavbou, střídáním zalesněných a bezlesých ploch s mozaikou sušších míst, mokřadů, drobných lesíků, křovin a nevelkých políček. Severovýchodní část pohoří v okolí Valašských Klobouk a Brumova patří k Valašsku. Krajina zde již připomíná Javorníky, které na Bílé Karpaty bezprostředně navazují.

Rozmanité způsoby hospodaření, různorodý historický vývoj a v neposlední řadě odlehlost od průmyslových středisek umožnily zachovat neobvykle vysokou biodiverzitu na mnoha typech stanovišť, od teplomilných šipákových doubrav po pralesovité horské bučiny, od teplomilných stepních porostů k podhorským přepásaným loukám a nejrůznějším typům drobných lesních i lučních mokřadů. Bílé Karpaty se staly pojmem především jako území s nejvyšší diverzitou a s největší kvantitou vstavačovitých rostlin (orchidejí) ve střední Evropě. Přírodní i kulturní faktory tak vytvářejí z Bílých Karpat území mimořádně cenné i v evropském kontextu.

Klimatické poměry

Základní rysy podnebí zlínského regionu určuje jeho poloha v mírně vlhkém podnebném pásu, v oblasti na přechodu mezi přímořským a pevninským podnebím s převládajícím západním prouděním vzduchu v teplém pololetí a východním prouděním v chladném pololetí. Významnými klimatickými činiteli jsou nadmořská výška území (srážky a teplota vzduchu), relativní členitost georeliéfu a orientace horských hřbetů (severovýchod jihozápad, tedy napříč převládajícímu větrnému proudění.

Pro území je charakteristické dlouhé a teplé léto, průměrný počet letních dnů se pohybuje v rozmezí 40-50 dní, v červenci dosahuje průměrná teplota 6 - 7 °C, na jihozápadě až 8 °C. Přechodné období bývá poměrně krátké, s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Průměrná teplota v dubnu se pohybuje mezi 17 - 18 °C, v říjnu je to o 10 °C méně. Mírně teplá až mírná zima trvá také krátce, ledových dnů bývá za rok v průměru do 40, počet dnů mrazových kolísá v rozmezí 110 - 160. Průměrná lednová teplota nebývá nižší než -3 °C, na jihozápadě nižší než -2 °C. Průměrné roční úhmy srážek dosahují cca 500 mm/rok.

Srážky

Srážkové poměry ve zlínském okrese jsou proměnlivé od severozápadu k jihovýchodu. Převládající západní větry zbavují své vlhkosti na západní návětrné straně Bílých Karpat a na závětrné východní straně se již projevují jako suché padavé větry.

V průměru spadne za rok 621 mm vody při kolísání roční sumy od 338 mm do 938 mm na čtvereční metr. Rozdělení srážek během roku není rovnoměrné, měsíce chladné poloviny roku jsou sušší, v teplé části roku je dostatek vláhy. Největší měsíční úhrn se vyskytuje nejčastěji v červenci (31 %), méně často v červnu (20 %), srpnu (19 %), září (12 %) a květnu (11 %), ojediněle v dubnu (4 %). Nejnižší měsíční úhrn se objevuje v únoru (20 %), prosinci (19 %) a lednu (17 %). Denní maximální srážkový úhrn o hodnotě 82 mm byl naměřen 26. července 1939.

V průměru spadnou srážky ve 148 dnech roku, přičemž vydatnost větší než 1,0 mm má pouze 100 dní a vydatnost 10,0 mm a více připadá na 17 dní. Absolutně nejdelší srážková perioda byla zaznamenána v období od 18. listopadu do 12. prosince 1894 (tedy 25 dní) a nejdelší bezesrážková perioda (sucho) byla v období od 10. únova do 14. března 1893 (tedy 33 dní).

Sníh a sněhová pokrývka

Podle naměřených údajů spadne 7,4 % ročních srážek ve formě tuhé a 10,4 % jako srážky smížené. Výskyt těchto tuhých a smíšených srážek je omezen na období od října do května, kdy je možno zaznamenat jak sněžení, tak výskyt sněhové pokrývky. Průměrně padá sníh ve 37 dnech v roce při maximu v lednu (9 dní). Sněhová pokrývka se tvoří průměrně v 54 dnech roku (maximum za sledované období 1946-47 až 1967-77 je 110 dní). Největší výška nového sněhu napadaného za 24 hodin činila 26 cm, výška souvislé sněhové pokrývky dosáhla maxima 79 cm v únoru 1947.

Množství sněhových srážek z celkového ročního úhrnu srážek se zvyšuje s nadmožskou výškou. Ve výškách 200-400 m n.m. tvoří sněhové srážky přes 10% celoročních srážek, ve výškách 400-600 m n.m. přes 16 % a ve výškách 600-800 m n.m. již 23%. Ve východní části okresu je 35-40 dní se sněhovými srážkami ročně, v západní části 40-50 dní.